Letošní Luzern

První letošní výlet do Luzernu

    Né, že bych  podléhal modním trendům nebo módě všeobecně, ale jedné věci, ikdyž si to nechci připustit, jsem již před pár lety prostě podlehl. Dobře připouštím si, že jsem podlehl. Vlastně se asi ani o módu nejedná. Dobře, možná v okruhu jistých skupin lidí se o módu jedná. Jedná se o zápisníky Moleskine. Doufám, že většina lidí ví o co se jedná, ale pro ty co nevědí - Moleskine je italská produkce luxusních zápisníků, diářů, skicářů v tvrdé vazbě jištěných gumičkou. Moleskine vychází z francouzské tradice 19. století, kdy tyto deníky s oblibou používali především umělci a intelektuálové – např. Van Gogh, Picasso, Hemingway, Mattise  a další. Dnes se úspěch společnosti veze samozřejmě na jejím jménu, perfektně zvládnutém řemeslu a vůbec preciznímu zpracování celkově. Proto není divu, že tyto zápisníky používají především zase umělci a lidé, kteří umí za vyšší cenu ocenit kvalitu. Je mi jasné, že i z velké části platím značku, ale prostě je to už několikaletá láska na první pohled. Na netu dokonce vznikla již spousta komunit sdílejících radost a život s těmito zápisníky. Co si budeme povídat, je to trend. Rok se s rokem sešel a já potřeboval další diář a tak jsem spojil příjemné s užitečným a vydal se na sobotní   výlet do Luzernu.

    Již noc předem jsem si na netu zjistil, kde se dá diář zakoupit, vypsal prodejny na lísteček a  místo toho, abych ho rovnou uklidil do peněženky jsem ho pochopitelně nechal ležet na stole. Vlastně jsem ho nechal založený v jiném zápisníku. Jak jinak než Moleskine. Hmm. Samozřejmě jsem to zjistil až když jsem ho potřeboval. Jak to tak u mne bývá místo v plánovaných devět hodin jsem vyrazil asi na půl dvanáctou, asi dvacet minut potom co mne vzbudil telefonát od kamaráda. Díky bohu za něj, jinak bych spal po včerejší noci asi doteď. No nic, po sprše  jsem rychle sbalil foťák, peněženku (bez lístku), klíče od auta a vyrazil s tím, že mám do zavírací doby ještě spoustu času.

    Jelikož jsem lakomý platit 15 franků za parkovné v Luzernu, tak jsem auto nechal u kamaráda (ano, ten co mě vzbudil telefonátem) před jeho domem na privátním parkovišti a rovnou si u něj dal „ranní“ kafe. Relativně dlouho jsme se neviděli tak jsme před mým odchodem hodili řeč o světě, o životě a já pochválil jeho čerstvě vymalovaný byt. Nechal jsem mu pro případ potřeby klíč od auta a vydal se na cestu do centra města, kam se člověk dostane rychlou chůzí asi za 20 minut. Cestou do centra jsem objevil hned na Pilatusstrasse první knihkupectví (jedno z těch, které jsem si pamatoval z hlavy) a jal se chopit příležitosti. Po otázání se prodavačky, která byla z mého přání jaksi v rozpacích, mi přivedla vedoucího, který mi s lítostí sdělil, že zrovna můj typ je vyprodaný. Hmm, no neva ještě mám přeci na lístečku dalších pět prodejen. Další prodejna, jejíž polohu jsem měl častečně ještě v hlavě, by měla ležet nedaleko slavného Löwendenkmal, takže moje cesta vedla tam. Když jsem dorazil, zjistil jsem s velkou radostí o absenci mého lístečku v peněžence, tak začlo vtipné hledání a kolikrát marné poptávání místních. Naštestí mi poetické „Alter Ego“ zakotvilo  úspěšně v hlavě, takže hledání byla v podstatě legrace. O to větším způsobem jak jsem nakonec moje slavné Bücherei našel.

    Z toho co jsem si „pamatoval“ - ze zjednodušené mapky na netu, jsem samozřejmě v reálu nemohl udělat vůbec nic, takže jsem nakonec zabloudil do jedné krásné uličky, plné uměleckých ateliérů, obchodů s vodními dýmkami, čaji a bazary s hudeními nosiči, do které se ještě jednou někdy určitě vrátím. Právě před jednou, řekněme velmi alternativní, prodejnou bazarové hudby, jsem narazil na hlouček stejně vypadajících (a za jisté stejně smýšlejících) mladých lidí sedících na lavičce a schodech oné prodejny. Byli mi sympatičtí, takže jsem se  otázal a ochotně mi poradili, ikdyž úplně jiné knihkupectví. O tom mém neměli ani Ánung. Po zdvořilém odmítnutí potáhnout si z brka jsem se rozloučil a vyrazil zmíněným směrem. Cestou mi pořád vrtalo hlavou Alter Ego, Alter Ego a nakonec mi to prostě nedalo a tak jsem se poptal mladého páru s dětmi, kteří se mnou čekali na přechodu. Samozřejmě nevěděli, ale pán ochotně vyndal z kapsy telefon a ochotně mi v google maps vygoogloval prodejnu, vše ukázal a cestu už jsem si intuitivně domyslel. Nebyl jsem daleko. No paráda!


 Vtipné je, že cestou  krásnou čtvrtí Altstadt jsem narazil na knihkupectví, které mi doporučovali oni mladí lidé. Několika patrová prodejna sídlí v úzké historické uličce, tak jsem tam hned zapadl. Přízemím, kde byla útulná „Buchcafe“, jsem proběhl do prvního patra a moje oči zazářili při pohledu na velkou pyramidu s diáři a zápisníky. Po chvílí prohlížení a prolistovávání si desítek variant diářů jsem si nakonec krom mého oblíbeného diáře odnesl ještě jiný zápisník - ono abych to totiž uvedl na pravou míru pro neznalé - společnost Moleskine  produkuje nejen diáře, zápisníky různých variant, ale také zápisníky určené přímo pro nějakou činnost – například čtenářské deníky, deníky pro filmy, pro hudbu a také například pro kuchaře. Ano, deník předurčený pro psaní receptů – Recipe Journal. Všechny byly ještě zafoliovány, ale ochotná paní prodavačka mi jeden vybalila nechala si ho prohlédnout. A neváhal jsem ani minutku. Prostě krásná věc. Konečně jeden z mých malých  snů - shromaždovat vyzkoušené veganské recepty - se přiblížil zase o kus dál realitě. Teď bude vaření a hledání ještě zábavnější. Při placení jsem od paní prodavačky odmítl tašku, ale vyžebral od ní metr a půl provázku. Na co ? Důvod, kterým jsem moje přání obhajoval – to, že musím můj ruksak přidělat k jízdnímu kolu – samozřejmě nebyl ten pravý. Ten pravý byl ten, že jsem na sebe ráno oblékl kalhoty, které jsem po několika měsících vytáhl ze skříně (samozřejmě jsem je oblékl bez opasku) a až v Luzernu zjistil, že mi při každém desátém kroku padají. No, nějak jsem si poradit musel.

Hráč na hang drum

    Místo oběda jsem snídal dvě velké rozpustné kávy a měl jsem celkově docela vyhládnuto. Mám tady v Altstadt jednu oblíbenou thajskou „restauraci“, která dokáže docela pohodlně uspokojit moje veganské stravování, tak jsem tam vyrazil. Ruku na srdce žádná velká gastronomie se zde nekoná, je to takový bistro typ podniku. Je zajímavé, že sídlí v jedné hodně postranní uličce ve zdejších rozhlehlých uličkách, zcela zastrčena a při každé návštěvě mne to prostě z nějakého důvodu (a to nevědomě) zatáhne i sem. A to ani nezmiňuji, že mne k ní pojí ještě její název – Schmiedegasse. Tak jsem si zde dal jarní závitky s rýží a perlivou vodu k pití. Zaujala mne obsluha, která ač asijského původu, zcela jistě, na rozdíl od ostatního personálu, nebyla zcela evidentně thajská a mluvila jen anglicky. Při placeních 22 franků (což je na místní restaurační poměry velmi přijatelná cena, i s pitím) jsem se dal s obsluhou do řeči a zjistil jsem, že se jedná o taiwanského studenta místní business školy. O to vtipnější bylo jak reagoval na můj původ – Praha je krásné město moc se mi tam líbilo, můj přednášející na managment pochází z Čech. No rozloučili jsme se a já šel dál se prodrat těmi všemi davy, které vás tu obklopí. Proto miluju metropole, kde můžu nasávat hrnoucí se energii z těchto mas. Někoho nabíjí, když objímá stromy, někoho když je mezi lidmi.

Kavárenská pohoda

     Nevím jak dnešní počasí nazvat – jestli jarní nebo ranně podzimní, ale rozhodně ne zimní. Venku 15 stupňů (!) nad nulou, jasná obloha, slunce hřálo, krásný čistý vzduch a já dostal chuť se posadit a dát si kávu v nějaké malé kavárně na nábřeží. Nábřeží Rathausquai mezi mosty Kappelbrücke a Rathaussteg s jeho kavárnami s malinkatými stolečky byla jasná volba. Cestou mne v jednom podloubí udivila jedna krásná věc – hráč na můj nejoblíbenější nástroj a to na Hang drum. Kombinací jeho ambientních tónů spolu s hráčovým vyprávěním balad (nebo zpíváním příběhů ?) mne naprosto ukovala k přihlížejícímu hloučku. Na chvíli jsem zavřel oči a ambientí tóny dohromady s  baladou o vojákovi, který má hlad, ale v chatrči má jenom syrové vejce bez možnosti si ho ohřát mne omámila na několik minut. Nakonec jsem se ze snění vytrhl a po marném hledání jediného volného místa mezi stovkami stolečků místních kaváren jsem byl nucen si zakoupit kávu ve Starbucks. Né, že bych byl omámen tímto podnikem jako spousta lidí (no dobře, já jsem zase omámen  Moleskinem), káva zde není vyloženě špatná, ale ruku na srdce určitě ne tak výborná jako kdekoliv jinde. Tak jsem si trpělivě vystál pár minutovou frontu, odnesl si kávu v recyklovaném kelímku a sednul si na dřevěnou kládu, která je zde k tomuto účelu pro všechny ty turisty a místní k dispozici. Tak jsem tak seděl, popíjel kávu, tvář nastavoval slunci, za zády poslouchal vzdálené tóny Hang drumu a chvíli jsem řešil jen čistou hlavu.. Poté co slunce zalezlo za druhou věž  Jezuitského kostela na protějším břehu a přestalo tento den již definitivně hřát, jsem vstal a odnesl položit kelímek na přeplněný koš s odpadkami – přeplněný jak jinak než kelímky ze Starbucks. Vydal jsem se k autu vyrazit již domu.

Jedno z mých nejoblíbenějších míst - Rathausquai

        U kamaráda v bytě bylo docela rušno, původně jsem se šel jen rozloučit a pro klíč, ale  jeho návštěva mne nenechala jen tak odejít. A tak jsem se seznámil zase s novými slovenskými krajany, popil kávu, dostal jako dárek skoro půl litru poctivé slivovice. A ještě jsem dostal od kamaráda za úkol rozchodit pro jeho dceru herní konzoli PSP. No paráda. Tak jsem obdarován a pobaven přáteli odešel do auta a vyrazil směr domov. Moleskine sehnán, Alter Ego nenavštíveno, Luzern tento rok poprvé návštíven a krásný den skoro za mnou. Teď sedím u počítače, popíjím zelený japonský čaj a pomalu, rozpačitě při poslechu internetového lounge radia rozbaluji krabici s PSP...