Stans, Vánoční Kunstmarkt a konzert šansonových tanců

    Je to již několik měsíců co dojíždím do nedalekého městečka Stans na hodiny yógy. K yoze jsem přišel poměrně náhodou a upřímně tak trochu na mne vyzbyla. Jako dřívější zapálený sportovec a pravidelný návštěvník fitness center mi prostě nějaký pohyb či sport vyloženě chyběl. Nejbližší tělocvičny a fitness centra jsou vzdáleny 15 km autem a dojíždět několikrát týdně na hodinu cvičení mi kromě neekologičtosti přijde i v jistém smyslu kontraproduktivní. Tak jsem se prostě smířil s tím, že tady budu posilovat tak leda v práci. Všechny ty roky naběhané v tělocvičnách Vás ale nenechají v klidu a máte přirozenou touhu se pohybovat a namáhat tělo. Ale nějakým kulturnějším způsobem a pravidelně.

    Ano, samozřejmě v létě plavu v jezeře, jezdím nakupovat na in-linech a v zimě každý víkend lyžuji, ale není to to pravé ořechové. A jogging mě opravdu, ale vůbec nebaví. Možná, že můj hluboký zájem o východní filozofie mne donutil se na jedné návštěvě Stansu nevšimnout místního yoga studia. Stans je poměrně zvláštní městečko mimo jiné tím, že je zde opravdu velká koncentrace alternativních léčitelů, ezoterických obchůdků, obchůdků s přírodními produkty a samozřejmě s několika yoga studii. A to moje studio, které jsem tenkrát spatřil poprvé mi utkvělo v hlavě, ikdyž jsem kolem procházel jen jako pouhý turista bez myšlenky, že bych mohl něco takového v budoucnu dělat. Po několika měsících mne něco uvnitř zase  začlo přesvědčovat, že je na čase se hýbat a yoga studio ve Schmiedgasse (zase ta moje Schmiedgasse) by stála za vyzkoušení. No a po první hodině, jsem začal chodit a zajímat se...

    Několik měsíců výuky člověka přesvědčí, že jsi zvolil dobře a ke všemu několik měsíců bez jediné vynechané hodiny  ho utvrdí v tom, že mu na tom zřejmě záleží. Ano, yoga se stala mou přirozenou součástí života a asi si už nedovedu bez ní žít. A myslím to vážně. Kromě pocitu vnitřního klidu, rovnováhy, posilnění těla a změnu pohledu na svět mi yoga dala ještě mnoho nových skvělých přátel, se kterými se pravidelně scházím i mimo výuku. A kromě ostatních studentů jsem se také spřátelil s učitelem a během těch pár měsíců se z nás stali velmi dobří přátelé a pozvání na konzert jeho ženy prostě nešlo odmítnout. Je nad slunce jasné, že se nás na konzertě nakonec sešla v podstatě celá naše cvičící skupina.

    Konzert se konal v den, kdy se ve Stansu konal také Kunstmarkt – trh místních a regionálních umělců. Samozřejmě v naprosto odlišnou hodinu, takže bylo naštestí dost času si vše v klidu projít, pokochat se trhem a odejít na konzert. Celá akce se konala v prosinci a vánoční výzdoba umocňovala už tak úžásnou atmosféru typicky švýcarského městečka. Do městečka jsem dorazil autem. Protože byl svátek, což znamená parkování zdarma, tak jsem auto nechal přímo u nádražního parkoviště, kde bylo jedno místo jakoby přímo jen pro mě připravené. Ještě než jsem se vydal hlouběji do města jsem si obstaral v místní trafice nové vydání Yoga journalu (velice kvalitní německý dvouměsíčník o yoze, kde je spousta věcných článků), který jsem hned cestou zpět schoval do auta.

Momentka z trhu

    Trh jako takový se konal v areálu místhího Höfli - zámečku. Celý zámeček tvoří věž, kaple a malé nádvoříčko, kde se očekávaně samotný trh již několik let pravidelně koná. To že jsem obrovský milovník umění a estetiky a zároveň dovedu být ke spoustě kýčovitým věcem kritický je o mne známá věc. A rozlišuju pojem Umělec a výtvarník, a to dost silně. Na trhu bylo zhruba přes 30 stánků a abych byl upřímný (jak jinak) tak tři čtvrtiny stánků byly totální kýče. Stánek s horkými kaštany nepočítám. OK, oceňuji a na vývost respektuji cizí tvorbu a jeho fantazii, ale abych koukal nebo si dokonce v obýváku vystavil plastiky draků nebo zkroucený drát do naivních tvarů postaviček nebo umělohmotné klobásy to fakt ne. A bohužel v tomto duchu se nesly všechny ty zmiňované stánky. Pár světlých vyjímek bylo a naštestí mne doslova nadchnuly. Abych uvedl příklad, tak třeba tvorba umělkyně, která performuje objekty z odkvetlých pampelišek. Komponuje z nich přímo až na místě v galeriích různé tvary nebo doplňuje již exponované objekty. Komponuje je také ve volných prostorech jako, ehm, řekněme land art. A nutno podotknout, že pampelišek jen na jediném objektu je na stovky. Perfekt. Anebo mladá fotografka, která převádí své negativy do akvarelového papíru. Naprosto geniální. Anebo její kolegyně, se kterou sdílely jeden stánek, která vytvářela sádrové odlitky nosů se zakomponovaným magnetem – fungovalo to jako magnetky například na lednici. Ano upřímně, já bych si to na lednici určitě nedal (i kdybych měl nějakou na které by ty magnety držely), ale jako nápad mi to přišlo zajímavé a za zmínku to stojí.

    Čas, který krásně a přirozeně utíkal jsem krátil chroupáním horkých kaštanů a prochroupal jsem se i k povinnosti z trhu odejít a vydat se směrem na konzert. To, že jsem toho ve Švýcarsku už poměrně dost viděl a relativně dost prožil (co se týče cestování), se nemohlo vyrovnat tomu co jsem zažil před domem samotného konzertu. Konzert se konal v suterénu nejstaršího domu ve Stansu, který zakončuje krásnou uličku lemovanou typicky švýcarsky, dřevem hrázděnými domy a krásnou starodávnou dlažbou. Když do podobné uličky vstoupíte máte pocit jako by jste vstupovaly do trochu pohádkového světa, kde ty starodávné svítící lucerny rozhání tmu jen na nejnutnějších místech a jen tak ambientně, jakoby nejnutněji, osvětlují všechny zákoutí, všechny ty ochozy, všechny červotoči prohnané hrázdě, všechny pootevřené i nedovřené okenice všech těchto starých domů, které ač přes svou malou velikosti Vás jakoby obepínají a vytahují se nad Vás do výše a uzavírají nad Vámi ten pomyslný reálný svět a vítají vás do takového pohádkového místa, kde tma není černá, ale temně modrá, světlo není bílé, ale temně žluté, kde kované vývěsní štíty jsou oživlé ruce, které vás chtějí uchopit, kde všechny ty stoleté mohutné trámy na Vás dunivě promlouvají hluboko z kamenných zdí, které drží pohromadě..  Vše umocnila a podtrhla scéna, která se mi najednou v končící uličce objevila – na trojnožce nad ohništěm se v kotli vařilo svařené víno a okolo postávala společnost několika lidí, typicky švýcarsky se bavící – klidně, srdečně promlouvající a nahlas se smějící. Celý dvůr byl obklopen starodávnými domy, zasněženými domy a svítící vánoční výzdobou. Můj učitel mne představil lidem (a především jeho ženě), kteří mne (a já je) viděli poprvé v životě a uvítali mne jakoby mne znali odmala...

Neuvěřitelně přátelská, vánoční atmosféra, která se nedá vystihnout fotografií

    Jestliže se v nějaké mé představě pojí představy jak má vypadat typické Švýcarsko a jeho obyvatelé – ať to jsou vlastní dojmy, dojmy vnucené  kýčovitými obrázky fotek cestovních kanceláří, dojmy z cizích vyprávění – tak to právě bylo tady teď! Ten pocit je naprosto nepopsatelný.  Zůstane ve mne na vždy. Přiložené fotografie atmosféru jen těžko vystihnou..Jako nejbližší přítel vystupujících s fotoaparátem v rucem jsem (jako všude) dostal funkci fotografa. Konzert byl zvláštní v mnoha ohledech. Konal se v malém útulném suterénu, byl zdarma, bylo připraveno pohoštění, které bylo naprosto volně k dispozici – domácí buchty, sýry, domácí pečivo, zelenina, pivo, víno, voda... A hlavně byl to první konzert této dámské kapely. Tříčlenná šansonová Kapela XY hrála totiž dnes premiérově. Né, že bych byl nějaký obdivovatel šansonu, ale zcela určitě to byl příjemný kulturní zážitek. Toť dnešní úžasný Stans.

Dámské šansonové trio XY