První návštěva byla zaměřena na uspokojení mé zvědavosti. Upřímně řečeno do nedalekého Luzernu jsem jel bez ničeho konkrétního, nic velkého jsem neočekával a tenkrát jsem tam neměl jediného známého. Jedinou mou pomůckou byl strukturovaný průvodce asi o třech stránkách velikosti polovičního formátu A5. Místem prvního vylodění bylo parkoviště přímo v Bahnhofstrasse, což je ulice na druhém břehu od historického centra. K Hauptbahnhof co by kamenem dohodil a KKL na dohled. Hned první veselou akcí byla platba v parkovacím automatu. Při placení jsem měl štestí, protože tenkrát jsem neměl s parkováním jediné zkušenosti a zaplatil jsem na naprosto špatném místě úplně jiné hodiny. A také, jak to tak bývá, jsem měl obrovskou kliku, že kolem nejela žádná policejní hlídka. Jinak by mne nepovolené parkování příšlo o 40 franků dráž. Ale důležité je, že jsem tenkrát měl ( z dnešního pohledu ) naivní radost z nalezení volného místa v centru jen za pět franků na den. Ach, zatlačuji slzu.
Kapellbrücke
Kapellebrücke, před kterým jsem měl v podstatě zaparkované auto, nemohl být jiný než první objekt kam jsem si to zamířil. Jenom všeobecně: Kapellebrücke je nejstarší dřevěný most v Evropě, pochází ze 14.století, dominanta města a hlavní symbol Luzernu, má trojúhelníkové krovy s malovanými výjevy ze švýcarské historie a mytologie, most přetíná řeku Reuss. Výhled z mostu je překrásný na obě strany, krom turistů s batůžky jsem v polovině mostu potkal věž ve které dnes sídlí obchůdek se suvenýry a podobnými braky. Dříve sloužila věž například jako vězení. Jak jsem most přešel a ocitl se na druhém nábřeží, které je plné kaváren (dodnes jedno z mých nejoblíbenějších míst v Luzernu). Po řádném porozhlédnutí jsem měl potřebu vrátit se ke KKL a Hauptbahnhof, vzdálené asi 5 mint chůze. Tentokrát jsem řeku přešel přes druhý významný most a to Seebrücke, který sousedí východně od Kaplového mostu.
 |
| Kapellbrücke přes řeku Reuss |
Hauptbahnhof
Most Seebrücke je na rozdíl od Kaplového mostu uzpůsoben provozu, a to jak trolejbusů tak i automobilové dopravě. Je tudíž poměrně masivní a široký. Zdobí ho především střídající se prapory se znaky Švýcarska a místního kantonu. Ještě přejít přechod pro chodce přes silnici, přes cyklistickou stezku (poměrně nezvyklý přechod douhý asi 6O cm, široký asi 50 cm) a stojím před hlavní branou před kterou je nezvykle široký přechod - asi 25 metrů, který je dimenzován na davy přecházející z nádraží do ulice a z ulice do nádraží. Bránu tvoří tři klenby pod jednou velkou klenbou, mezi nimiž je skleněná výplň s hodinami. Na hlavním oblouku je bronzová socha. Samozřejmě na dvou postraních, masivních sloupech nesmí chybět erby a znaky Švýcarska. Okázalé přivítání neznámého místa. Celá moderní budova Hauptbahnhof sama o sobě není překvapivě veliká, všehovšudy 6 nebo 8 kolejí. Při procházení okolo na mne dýchne obligátní a typický nádražní zápach a mířim si to nákupní části nádraží. Je pěkné jak je budova přirozeně promísena s obchodní částí - přípomíná spíše obchodní než cestovní prostředí. Taková klasika menšího obchodního domu - v nejvyšším patře restaurace, a dole obchody se vším možným i nemožným od kavárny se sezením na chodbě, k nonstop marketum až ke stánkům se sýry, s vonnými oleji apod. Není překvapivá skutečnost, že je zde spousta cizinců. Ať před pultem nebo za pultem.
 |
| Podvečerní budova hlavního nádraží |
KKL
KKL - Kultur Luzern je světoznámé dílo francouzského architekta Jeana Nouvela (pro našince jméno známé především budovou Anděla na pražském Smíchově), sídlící přímo naproti nádraží. KKL je celosvětově proslulé místo pořadající hudební akce a festivaly. Je to perfektní, moderní a nádherná stavba s dominantní střechou, která výrazně přesahuje okraj budovy. Tato budova slouží, jak již název napovídá, ke kulturním akcím a výstavním účelům. Budova mimo jiné nabízí kromě kulturního vyžití také kavárny a restaurace. Nevím jakého standartu, osobně jsem tam nebyl, ale na první pohled je jasné, že jistý standart si to náležitě drží. Před samotnou budovou, která leží v těsné blízkosti pobřeží a přístavu pro parníky, je velká užitná plocha s fontánami a brouzdalištěm vhodná pro unavené cestující nebo prostě jak to tak bývá pro poflakující se mládež.
 |
| KKL - Kultur und Kongress Zentrum Luzern |
Již v úvodu zmiňovaný průvodce - jediný společník a hrubý ukazatel mé cesty, kterého jsem pořád žmoulal v ruce volal po přečtení. Venku zima na čtení, lavičky studené, tak jsem šel raději najít místo v některé z mnoha místních kaváren. Nakonec jsem našel jednu poblíž kostela sv. Leodegarda (významná luzernská stavba), kde jsem během popíjení kávy listoval v mém průvodci a vzhledem k hodinám jsem si vybral ještě minimálně dva body vhodné navštívení - Löwendenkmal a Rosengart Sammlung (o které jsem již něco četl, ale, že to bude tak ultimátní jak popíši níže, jsem opravdu nečekal). Kavárnička byla zřejmě spojená s ještě dvěma podniky, byla nárožní, malinkatá a velmi útulná a především v ní bylo příjemné teplo oproti venkovním 3°. Tím malinkatá myslím prostor zřejmě deset krát patnáct metrů, kde seděla na baru jedna dvojice, jeden postarší pán ucucávající pivo, na druhém konci baru já a za mými zády slečna, která byla skoro připravená k odchodu. Krásné místo, které se mi nechtělo ani opustit.
 |
| Löwendenkmal |
A nyní se dostávám k předposlednímu bodu, který jsem stihl za ten den a to Rosengart Sammlung. Něco podobného jsem již dlouho na vlastní oči neviděl a byl jsem obrovsky nadšen. Po odchodu ze dveří muzea a ještě druhý den jsem nemohl myslet na nic jiného. Rodina Rosengart je známá tím, že měla za rodinné přátelé umělce, především Pabla Picassa od kterých shromažďovali nejen samotná díla, ale i jejich osobní věci, osobní fotografie z jejich bezprostředního života a nehotová díla, v čem tkví i obrovská hodnota této sbírky. Rodina Rosengartů se rozhodla jejich sbírku odhalit světu a tak provozuje v samotném centru Luzernu soukromé muzeum vyhraněnou těmto dílům. Je to svým způsobem obdivuhodné a záslužné.
Arnold Schwarzenegger kdysi na vrcholu své bodybuilderské kariéry prohlásil, že pocit totálního selhání (stav, kdy kulturista vytlačí ze svého těla tolik energie, že tělo nemá sílu se hýbat a skoro ani dýchat) je pro něj slastnější než orgasmus. A já mám to samé, akorát když stojím před něčím takovým jako jsem právě potkal v Rosengartsammlung. Skutečně. Z mých příspěvků je asi patrné, že jsem obrovský milovník umění, moderního obzvlášťe, a to co jsem zde spatřil byl jeden z mých největších muzejních zážitků vůbec. Pokud mám být upřímný tak tato výstava ve mne vzbudila touhu toto celé sepsat a tudíž Rosengart Sammlung je odpovědná za tento celý článek z Luzernu (který je tak jako tak spíše článkem o této sbírce).
Na úvod bych chtěl představit svůj hluboký obdiv k modernímu umění obecně - jeho filosofii, vývoji, tvorbě, odkazu dalšímu vývoji a především jeho osobnostem. Obligátní Pablo Picasso je jeden z mých nejoblíbenějších umělců vůbec. Proč zrovna píši o Picassu a moderním umění ? Protože navštívíme Rosengart Sammlung a Pablu Picassu je zde věnován jeden velký okruh (společně například s Kleem, Rothkem, Gauginem a mnoha dalších autorů), avšak nejde zde jen o autorova díla.
Ještě na střední škole jsme měli v rámci hodin dějin umění poznávací zájezdy do nejvýznamnějších evropských muzeií. Jeden z mnoha byla i náštěva vídeňské Albertiny, která tu dobu hostila ojedinělou výstavu především van Gogha a ostatních moderních autorů. Celá unikátnost výstavy (kromě toho, že se podařilo shromáždit tuto sbírku, která zapůjčila jedna lichtensteinská rodina) byla především v tom, že údajně nikdy jindy v životě neuvidíme vedle sebe původní skicy a hotové obrazy. Omyl. Nebo jsem právě ten den objevil Atlantidu.
Zásadní význam Rosengartovi sbírky vidím nejen v nashromážděným dílech, ale především ve fotografiích z umělcova života, ateliéru a okolí. Je neuvěřitelné jak moc mne dokáže taková věc nadchnout. Při celodenních prohlídkách pařížských muzeí s moderním uměním (především Orsay a Louvre) jsem dokázal vydržet sedět celé hodiny před díly jednotlivých autorů a nechat na sebe působit jejich sílu. Ale kde končí hranice nabídky těchto muzeí, s přehledem pokračuje Rosengart Sammlung.
Při vstupu jsem nechal vyjít dvě ženy asijského původu a po zakoupení lístku mne pani upozornila na pouhou zbývající hodinu otevírací doby. Před vstupem do samosatného sálu si člověk musí odložit svršky, kamery, fotoaparáty do jednotlivých skříněk a připnout cedulku jako řádně platící návštěvník. Muzeum je rozděleno do několik úseků - ten hlavní je věnován Picassovi. Jedná se o sbírku nejen obrazů, plastik, ale i kreseb a především fotografií z jeho života. S čistým svědomím můžu říci, že mám o něm nastudováno poměrně dost a myslím, že minimálně ty nejzákladnější data z jeho života znám dosti kvalitně. Pokud vám jakékoliv muzeum na světě nabídne k vidění několikrát více děl Pabla Picassa tak Rosengart Samlung Vám nabídne nahlédnout i do bezprostředních prostor ve kterém tato díla vznikala - jak jsem již psal hlavní význam vidím nejen v těchto fotografiích ze života Picassa, ale hlavně v kombinaci kreseb, maleb, plastik a jeho života. Zkrátka máte jeho život a tvorbu jako dlani. Jako nikde jinde na světě. Je to něco co se moc často nevidí a určitě to doporučuji především milovníkům Picassovi tvorby a této doby všeobecně.
Další okruhy se přiznám vzhledem k posledním pár desetiminutám otevírací doby jenom v podstatě proběhl pro celkový přehled. Ale myslím, že se to zcela určitě nevyrovná hlavnímu okruhu. Ještě než jsem došel ke skříňkám jsem si u kasy prohlédl jaké kýče se zde (jako v každém muzeu, bohužel) prodávávají - od pohledů s jednotlivými díly, přes poměrně velké kopie nejvýznamnějších obrazů a u pár brožurek konče. Chvíli jsem se pozastavil nad obsáhlou knihou ohledně historie muzea, manželů Rosengartových a s ukázkami děl. Pokud máte k umění vřelý vztah, tak Rosengart Sammlung by při Vaší návštěvě Luzernu zcela jistě neměla chybět. Dejte na mou radu a těch necelých 20 franků za osobu rozhodě nebudete litovat.
Chci víc podobných celoživotních zážiků! Je zajímavé jak i po ročním odstupu, kdy tento článek opravuji, se mi ty vzpomínky vybavují jako by to bylo dnes...
Po odchodu z muzea jsem se již připravoval k cestě do auta, když jsem si řekl, že bych mohl okusit taky nějakou "městskou" gastronomii. Tím městskou myslím typické metropolitní stravování typu asijská bistra, stánky s pizzou, s kebaby apod. Při delším procházení křivých uliček starého centra jsem zabloudil do jedné postranní a objevil tam malou budovu, kde v přízemí sídlila indická vege restaurace, ve které jsem si dal skvělý falafel a byl jsem nad míru spokojený. Přiznám se, že jsem falafel jedl až poprvé tady ve Švýcarsku tak nemohu posoudit jeho chuť. Ale chutnal skvěle jako kterýkoliv jiný. Po konečném rozhodnutí jet už opravdu zpět z Luzernu se mi poštěstilo narazit na něco zcela neočekávaného. Dnes už vím, že jsem tenkrát narazil na Nikolaus umzug. Jedná se o průvod mužů v typických bílých kápích symbolicky přivádějícího Mikuláše do jejich kraje. Ale o tom se rozepíši někdy jindy, stejně tak jako o památkách a pamětihodnostech Luzernu jako takového. Tak jsem ve slastné nevědomsoti, že jsem vlastně neplatil za 6 hodin parkování v centru města, nasedl do auta a ještě pořád nadšen z galerie Rosengart si to uháněl po dálnici domu.
 |
| Nikolas Umzug |
Žádné komentáře:
Okomentovat